13.06.2002 00:00 - Úterní nasazení pražské sestavy Monkey Business coby předkapely britských Jamiroquai byla dobrá volba. Asi pětitisícové publikum v Paegas Areně prošlo rozehřívacím kolem nervního popu a funku místy obnaženého na samý rytmus, jindy opatřeného okrasnou melodií. To byla třeba píseň Slim Jim, již proslavila někdejší Holého kapela Sexy Dancers a kterou Monkey Business využili jako finálovku čtyřicetiminutového vystoupení.
Zábavní zpěváci Matěj Ruppert a Tonya Graves i muzikantské parádičky v přesném rytmickém soukolí, to všechno zvedalo ruce posluchačů nahoru.
Čekání na Jamiroquai pak trvalo až do půl desáté. Ale jakmile tajemnou oponu začala ošlehávat světla a aparatura spustila taneční předehru, hala se dostala do varu. Opona spadla a hudební říše zpěváka Jay Kaye ovládla Paegas Arenu. Kay do ní vstoupil vznešeně jako indiánský bůh s nezbytnou „dikobrazí“ čepicí na hlavě; ostatně pódium připomínalo aztéckou pyramidu se schodištěm směřujícím k (tanečně extatickému?) vrcholu.
Zpěvák po něm vybíhal nahoru a dolů, k pobavení publika metal ve vzduchu jakési piruety anebo poklidně svačil na pódiu, zatímco kapela šlapala jako disko-funková mašina. Rytmus jistili dva bubeníci a baskytarista, také klávesy byly zdvojené. V první linii stáli spolu se showmanem Jay Kayem ještě kytarista a tři doprovodné vokalistky.
Úspěch téhle kapely stojí na monotónní diskotékové muzice, již kdysi dělali třeba Bee Gees a kterou Jay Kay dobře zkřížil se „špinavým“ a pružnějším funkem. Motor tvořily úžasné rytmické figury, které otrocky obtáčely neměnný dusavý diskopulz. Na takový základ, hraný s takřka hodinářským citem i ležérním odlehčením, nelze netancovat. Když k tomu přidáme Kayův dráždivě tenký hlas, ženské vokály a palbu světel, přišel si na své i líný slon.
Kapela mohla vybírat z pěti alb (první se objevilo v roce 1992). Došlo na roztleskávačku Little L z nejnovější desky A Funk Odyssey, soulově nadýchanou Canned Heat, při které se z kláves linuly pověstné filadelfské smyčce, i postmoderní diskotékový cajdák Cosmic Girl (album Traveling Without Moving). Občas se tenhle tok přiklonil i k latinské muzice nebo se v delších mezihrách rozbíhal do několika stylových proudů. A excentrický zpěvák s podivnou čepicí při tom všem držel prst na tepu večera až do konce.
Jamiroquai muziku kupředu neposouvají. Těží z ní jako chytří nasávači, kombinují prověřené styly a proudy popu, na které zpěvák staví špetku vlastní invence a silné charizma. Ovšem pohromadě drží tenhle „pohyblivý“ hudební celek znamenitě.
MF DNES, Vladimír Vlasák
--> www.idnes.cz