Možná jsem úplně šílenej
říká v rozhovoru pro Lidové noviny Jay Kay, zpěvák skupiny Jamiroquai
PRAHA 8. června 2002 - Britští Jamiroquai vys-toupí v Česku za svou desetiletou kariéru vů-bec poprvé. Lidovým novinám jako jedinému tuzemskému listu u té příležitosti poskytl roz-hovor sám Jay Kay (32), zpěvák, vůdčí osobnost a hlavní motor této stále origi-nální atrakce, jež svou vysoce kvalitní kombi-nací funku a disca sedmdesátých let do-kázala po celém světě prodat téměř dvacet milionů výlisků svých pěti alb.
LN: Od loňského července jste prakticky neustále na turné, mezi-tím jste stačil natočit a vydat už svou pátou dlouhohrající desku (A Funk Odyssey, 2001)... Unavíte se vůbec někdy?
Myslím, že ne. To před deseti lety, když jsme začínali, to bývalo horší. Byli jsme až příliš divocí. Teď jsme vyklidněnější a taky už si můžeme dovolit nejezdit celé turné na jeden zátah, ale po jednotlivých úsecích, mezi kterými míváme dva až šest týdnů volna. V minulosti jsme si vyzkoušeli, že v takovémhle rytmu nás koncerty energeticky naopak dobíjejí a jsme pak nádherně absolútly kréjzy (prozpěvuje)... Takže ne, aspoň tedy já únavu už dlouho neznám.
LN: I co se tance týká? Vaše videoklipy jsou specifické neopakovatelnými figurami, které předvádíte. Mnozí se na vaše úterní vystoupení v Praze těší právě kvůli nim.
No, vynasnažím se. Snad nikoho nezklamu. Ohradil bych se ale vůči slovu ˝figury˝. Žádné totiž nemám. Nikdy jsem žádnou choreografii nevymýšlel a nenacvičoval. Tancuji tak nějak spontánně a nedávám ani pozor jak. Jsem prostě neposeda a jak zaslechnu nějaký rytmus, chvíli nepostojím a musím začít tančit. Neřekl bych, že jsem vyloženě špatný, ale sám o sobě si nemyslím, že bych byl bůhvíjaký tanečník. Určitě ne na pódiu. To na party v klubu, když nemusím zpívat, mi to jde vždycky líp.
LN: V roce 1992 jste do světa popmusic originálně vtrhl obnovením vlny diskofunku. Učaroval vám tento styl už jako dítěti v době jeho vzniku, resp. vrcholu, řekněme, v druhé polovině sedmdesátých let?
Určitě ne vědomě, protože to mi bylo šest, sedm, osm let. Snad jsem si tenkrát hopkal u rádia a poněvadž disko bylo slyšet tehdy asi nejvíc, možná mě to někde uvnitř poznamenalo. Já nejen disko v kombinaci s funkem začal objevovat později, když jsem se dostal k deskám Marvina Gaye, Stevieho Wondera, Pointer Sisters, Barryho Whitea, ale i Bee Gees nebo třeba Maze a dalších. Zjistil jsem a začlo mě fascinovat, že disko vůbec není nic tak prostoduchého, jak se mi zdálo, ale že je to naopak velmi barevný styl, kde je možné rytmy a kytaru kombinovat se smyčci a dechy a vším možným. Rock - nic proti němu - je v tomhle poněkud omezený: kytara-basa-bicí a dost. Na disko lze navíc snáze tancovat a lépe tak pobavíte lidi. To je pro mě hrozně důležité. Není sice jednoduché v tomhle stylu - ať mluvíme o acidjazzu, funku nebo disku - tvořit, ale je mi prostě zvukově, pocitově i kvantem energie nejblíž. Navíc v těchto stylech nenajdete ani stopu po depresi. Myslím, že právě to je na nich fantastické.
LN: Před těmi deseti roky, když jste si vymyslel Jamiroquai, tušil jste, že trh bude vašemu stylu tak brzo nakloněn? Ke svému vrcholu tehdy přece dospěla tzv. velká seattleská garážová revoluce v čele se skupinou Nirvana...
A taky byla pěkně silná! To protože šla pěkně zdola. Velké gramofonové firmy na tom neměly nejmenší zásluhu. Stejně tak se v Anglii už delší dobu mezi lidmi po klubech začala šířit obliba acidjazzu - nové formě diskofunku, chcete-li - a s ní se vyloupli i Jamiroquai.
LN: ..., kteří vystoupili až na vrchol a po deseti letech na něm stále jsou.
Což je samozřejmě skvělé. Máme skvělé fanoušky. Je to hlavně jejich zásluha, že jsou tak stálí.
LN: Nejste příliš skromný?
To nemá se skromností nic společného. Naopak. Kdyby nebylo jich, neprodal bych tolik desek, neměl bych svůj dům v Buckinghamshiru a v něm své vlastní studio, bez kterého bych nemohl dál dělat svou hudbu. Nemohl bych se věnovat ani své další lásce - autům.
LN: Rozumím. Mimochodem, jaký je aktuální stav vašeho vozového parku?
Je tam Aston Martin, stříbrné Ferrari 360 Spyder, Ferrari 550 Maranello, dva Merc Pullmani, hrozně staré BMW turbo, Ferrari GTO, Mercedes SL, Bentley S1 Continental... Nejradši mám Mercedes 1963 300 SL Roadster, což je nádherná kára. To je asi tak těch devět deset největších kousků. Teď jsem ovšem také v pořadníku na limitovanou sérii Ferrari F60. Už se těším.
LN: Výlisků vašich alb se prodalo něco ke dvaceti milionům. Jste hodně bohatý. Podle posledních průzkumů jste dokonce v první desítce nejbohatších britských umělců. To ovšem také znamená, že Británii odevzdáváte vysoké částky na daních, z nichž je značně vydržována i britská královská rodina. Byl jste pozván minulý týden do Buckinghamského paláce na oslavy královnina Zlatého jubilea?
Ha ha ha ha ha ha... (téměř nekončící záchvat smíchu). To jste mě teda dostal. No asi bych šel, kdyby mě pozvali. Ha ha ha..., ale nejsem tak zasloužilý poddaný jako Cliff Richard, tak mě nepozvali. Ha ha ha...
LN: Jak jste vůbec vnímal zmíněné královské oslavy?
Rolling Stones taky obdivujeme za to, že tak dlouho vydrželi, ne? Tak proč neobdivovat královnu, která to zvládla ještě o deset let déle? A samotná monarchie ještě o mnoho set let víc. Já myslím, že oslavy byly v pořádku. Stařenka, chci říct královna je fajn, té fandím. Horší je, že po ní už není nikdo, kdo by korunu převzal - už by s tím měli skončit! Charles? Andrew, nebo ten vyžírka Edward? Hroznej bastard! Nejneužitečnější bastard, kterýho znám. To klidně otiskněte tak, jak jsem to řek, protože to je pravda...
LN: Dobrá. Nedá mi to a ještě se vás zeptám, zda jste fotbalovým fanouškem?
No ano, fotbal mám moc rád. Asi jako každý Angličan. Proč se ptáte?
LN: Nevysvětlujte si to špatně. Češi se těší, že konečně vystoupíte i u nás, ale právě proto, že jste Angličan - mistrovství světa v plném proudu a vy se akorát vydáváte na další část turné...
Aha, jo tak. Počkejte, to musím říct svému tourmanagerovi. (Po chvilce) Máte pravdu, asi ho vyhodím za špatně načasované turné! (stále se hlasitě směje) Ale vážně - určitě jsem Angličan a možná jsem úplně šílenej... Ale nejsem šílenej Angličan, jestli mi rozumíte. Fotbal mám rád, ale hudbu mám radši. Nejlepší, co si dovedu představit, je vystoupit se svou hudbou na koncertě. Teď navíc začíná festivalová sezona a my všichni v kapele se na festivaly vždycky strašně těšíme - bavit správně naladěné publikum, protože na festivaly chodí převážně jen dobře naladění lidé. Chcete-li si ale podle mě vsadit, mistrem světa bude zcela určitě Anglie! To vám říct mohu.
Ondřej Šturma